Mýty o znásilnění

 

Mýtus první: 

Ona si za to může sama
Byla strašná zima a osmadvacetiletá Dana se právě vracela z odpolední směny. Nabalená jako sněhulák se stejně třásla zimou. Od autobusu to měla domů přes celé sídliště, a tak přidala do kroku. Byl to večer jako spousta jiných. Dana automaticky vytáhla klíče, vešla do domu a rozsvítila. Lekla se. Na chodbě uviděla stát cizího muže. Slušně pozdravil a zeptal se: „Kde bydlí Novákovi?“ „V desátém patře,“ odpověděla Dana a oddychla si. Muž poděkoval a vydal se společně s ní k výtahu. Když nastoupili, zeptal se jí, kam jede. „Do trojky,“ řekla. Muž zmáčkl tlačítko. Místo nahoru se ale výtah rozjel dolů. Než se Dana stačila vzpamatovat, muž ji prudce přitiskl ke stěně výtahu a zakryl jí ústa. Měl takovou sílu, že rozrazit dveře výtahu a odtáhnout ji do sklepa pro něj byla hračka… „To ses na něj musela usmívat? A nekoketovala jsi s ním?“ reagovala její matka.

Krátká sukně, výstřih, úsměv – ona ho prostě musela nějak vyprovokovat! Tohle si bohužel stále ještě myslí o obětech znásilnění řada lidí. „Jedním z nejhorších mýtů je ten, že si za to oběť násilí může sama, třeba svým oblečením,“ potvrzuje psycholožka Martina Venglářová, poradkyně Bílého kruhu bezpečí. „Opravdu nezáleží na tom, co má ta žena na sobě. Může to být i přesně naopak, vyzývavě oblečená žena, která flirtuje, působí energicky, tedy že se bude bránit, a na tu si pachatel pak třeba netroufne. Nejde o krátkou sukni, ale o to, že je ta žena třeba v danou chvíli na špatném místě, v rizikové lokalitě, daleko od lidí. Nebezpečí může ale číhat i v bezpečném prostředí. Násilí na chodbách domu je bohužel dost časté. Znám případ ženy, kterou znásilnil taxikář přivolaný dispečinkem,“ dodává.

Mýtus druhý: 

Kamarád to neudělá
Když se s dvacetiletou Lucií rozešel její partner, šla to s kamarádem zapít do hospody. Věděla, že se Tomášovi líbí, ale nikdy ho nebrala jinak než jako kamaráda. Už před lety si to vyříkali a zůstali dobrými přáteli. Tom byl první člověk, kterému zavolala ve chvíli, kdy jí partner oznámil, že si našel jinou. Ten večer s Tomem vypili moře panáků, a když potom dovrávorali k zastávce autobusu, zjistili, že už Lucii nic nejede. Bydlela na druhém konci města, a tak souhlasila, když jí Tomáš navrhl, aby šla spát k němu. Byl to přece dobrý kamarád. Když došli do jeho bytu, najednou úplně změnil chování. Hned v předsíni ji začal osahávat. Snažila se mu to vymluvit, ale nepřestal, srazil ji k zemi, vyhrnul jí sukni a strhl kalhotky. Byla v takovém šoku, že ani nekřičela…

„K dalším mýtům sexuálního násilí patří ten, že se jej dopouští cizí osoba, kterou oběť před činem nezná,“ říká Martina Venglářová. Podle statistik se totiž více než polovina znásilnění děje blízkým člověkem nebo známou osobou. „Když jde o kamarády nebo kolegy, dost často tam bývá ve hře alkohol, s nímž jde ruku v ruce snížená rozlišovací schopnost, a potom ty mýty – když žena řekne ne, myslí tím ano,“ říká psychoterapeutka. „Důležitou roli hraje i očekávání. Jdete-li s někým na večeři a pak k němu domů, může se často stát, že ten druhý očekává něco jiného než vy. Neznamená to ale, že je pak oběť znásilnění vinna. Vždycky je vinen pachatel, ale to není znásilněné ženě už moc platné.“

Mýtus třetí: 

Na Amazonku si netroufne
Andrea se ničeho nebála. Byla to vysoká, silná, rázná žena, se kterou by se málokdo chtěl pustit do střetu. Tak tomu bylo až do toho večera, co šla ke kamarádce oslavit její pětatřicátiny. Protože pila, nechala auto v práci a jela domů tramvají. Bydlela až na konečné. Tam s ní vystoupil mladý muž. Působil plaše, byl skoro o hlavu menší, a tak si ho Andrea nevšímala. Před sebou měla ještě pět minut cesty pěšky a večer začal být nepříjemně chladný. To, co ale následovalo, bylo daleko horší. Mladík se nebezpečně přiblížil. Chytil ji za vlasy, strhl na zem a několikrát silně udeřil do hlavy. Když se Andrea probrala, byla celá od krve a nahá.

„Další omyl je myslet si, že obětí znásilnění jsou jen submisivní, drobné, křehké a slabé ženy. Nemám klientky, které by byly pouze tohoto typu,“ říká psychoterapeutka. „Nezáleží tolik na osobnosti ženy, ale spíše na rozhodnutí pachatele realizovat čin právě teď.“ Někdy právě ženy, které působí až extrémně dominantně, mohou případného pachatele zajímat. Prostě třeba může cítit potřebu tu sebejistou ženu pokořit.

Mýtus čtvrtý: 

Padesátnic se to netýká
Jana byla rozvedená, děti měla dávno dospělé, doma ji nikdo nečekal, a tak zůstávala v práci déle. Malá firmička byla teď smyslem jejího života. Když vypnula počítač a pozhasínala, všimla si, že na ulici u jejího auta stojí nějaký muž. Vypadal podezřele, a tak rychle zavřela kancelář a vyběhla na ulici, aby zamezila případné krádeži. Muž tam stál pořád. Nedaleko byla autobusová zastávka, a tak si Jana pomyslela, že asi jen čeká na spoj. Když došla ke svému autu, zeptal se, kolik je hodin. Hodinky nenosila, proto začala v kabelce hledat mobil, aby mu odpověděla. Muž byl najednou nepříjemně blízko. Chtěla couvnout, ale už nemohla. Chytil ji za loket a zasyčel: „Nekřič, nebo tě zabiju!“ Revolver viděla Jana poprvé v životě a ten dotyk chladné zbraně na spáncích pak vzadu v křoví byl to nejhorší, co kdy zažila.

Oblíbeným mýtem je také to, že pachatel trestných činů si vždy vyhledává jen mladé atraktivní ženy nebo ty, které jsou přitažlivé pro něj, tedy ‚jeho typ‘. Podle psychoterapeutky jsou oběťmi sexuálního násilí sice nejčastěji mladé ženy, tedy od 18 do 35 let, ale je to způsobeno spíše tím, že jsou to ženy v produktivním věku, které pobývají mimo domov, chodí se bavit… „Ve své praxi jsem pracovala také s pachateli sexuálně motivovaných činů a usuzuji, že jde spíše o příznivé místo a čas než o to, jestli se někomu líbí blondýnky, nebo brunety. Jde o to, jakou příležitost má pachatel v době, kdy se v něm probudí silné sexuální puzení. Podle toho si vybírá,“ dodává Martina Venglářová.

Nenechte si to líbit! 

Braňte se! Nikdo nemá právo vám ubližovat. A pokud se to stane, nenechávejte si to pro sebe, nezkoušejte na to zapomenout, u většiny lidí to nejde a stejně to časem vypluje na povrch. Máte právo se naštvat, zlobit, být smutná! Můžete se svěřit přátelům nebo odborníkovi. Pomoc obětem trestných činů, jak psychologickou, tak i právní nabízí například občanské sdružení Bílý kruh bezpečí, které má pobočky ve všech větších městech. Více informací naleznete na www.bkb.cz nebo na nonstop telefonní lince 257 317 110.

Copyright Bílý kruh bezpečí, o.s. s povolením představenstva o.s. Bílý kruh